Horská svatyně - freeriding v Norsku - část 1.

Část 1. Cesta na sever

Chci zaparkovat karavan na dně Tamockého údolí, kde se cítím doma, i když jsem mimo můj skutečný domov.  Je to můj duchovní domov a chci v něm strávit zbytek zimy. Budu si zde užívat nekonečné možnosti severní oblasti. Náš plán bylo několik týdnů točit film pro nový projekt snowboardisty Antti Autti.

Oblast Troms Commune leží daleko za polárním kruhem v severním Norsku a má 666 vrcholů vysokých přes 1000 metrů a tisíce kilometrů pobřeží. Jsem zvědavý, jestli se objeví také čert, když sjedu všechny kopce. Tamok leží pěkně ve středu všeho v oblasti, jen kousek do vnitrozemí poloostrova Lyngen. Má sušší podnebí než je při pobřeží a typ sněhu je něco mezi pobřežním a pevninským. Sníh je obvykle stabilnější v Tamoku, než jinde v oblasti. Údolí dlouhé třicet kilometrů toho hodně nabízí a poskytuje perfektní základnu pro výpravy jakéhokoliv druhu a úrovně. Údolí není moc rozvinuté a je tam jen okolo sedmdesáti usedlíků v celém úseku. Poskytuje perfektní útočiště před davy. Jen přátelé a hory, co víc si mohu přát?

Severní Norsko je rájem, když jsou dobré podmínky, ale může být i drsné. Arktická poloha a moře způsobují, že je zde proměnlivé a někdy nepříznivé počasí. Hory jsou majestátní a nic neztrácejí srovnáním s jinými vrcholy, ale počasí a sníh se mohou rychle změnit. V severním klimatu nesněží tak moc jako na Aljašce, ale jsou i bohaté roky na sníh. Tohle byl jeden z nich.

Perfektní sníh

Zaparkoval jsem svůj karavan v Tamoku v březnu a byly tu už tuny sněhu, více než jsem tu zažil za posledních sedm let a víc mělo ještě připadnout. Plánovali jsme natočit pár záběrů z vrtulníku za pomoci mazáků Aadne Olsrud a Jarkko Henttonen, kteří v podstatě založili freeriding v Tamoku. Sníh byl úžasný a stále napadal nový. Podařilo se nám omrknout některé vrcholky a lavinové nebezpečí z vrtulníku, než se opět zatáhlo a začalo znovu sněžit. Brzy bylo sněhu po pás ježdění v něm mi připomínalo jízdy v Japonsku. Sníh byl suchý a dlouho vydržel. Mraky sníh chránily před sluncem, takže zůstával perfektní. Byl to určitě nejlepší sníh sezóny a bylo inspirující ho sjíždět tak blízko domova.

Kvůli přetrvávající tlakové níži jsme většinou trčeli na dně údolí a vrtulník zůstával zaparkovaný u karavanů. Tolik by nevadilo projíždět mezi stromy a závějemi, ale velké plány a zaparkovaná helikoptéra vytvářely po chvíli tlak a frustraci. Každou chvilku se mraky rozestoupily a mohli jsme ozkoušet skvělý sníh, ale sotva jsme vytáhli kamery, mraky se opět zatáhly. Kamery se s mraky letos zkrátka nekamarádily. Ale ježdění bylo i tak skvělé a čas strávený s přáteli v údolí je vzácný, tak nač si mohu stěžovat? Je těžké se zlobit na počasí a lepší je si to užít i přes jeho nepřízeň. Sjížděli jsme sněhové peřiny a objevovali nová místa v menších výškách, a s pomocí vrtulníku jsme realizovali pár kreativních nápadů. A dříve či později se vyčasit musí, ne?