Anna Kuchařová - 24 hodin na highline

Dala jsem do toho vše, co jsem mohla. To vše bylo ale ošmirglováno únavou z příprav. A byla z něj vysmažena veškerá šťáva neúprosným sluncem a 36°C pařákem. Byl to zážitek protikladů. Miluju slunce, ale tam jsem toužila po  stínu. Několikrát jsem pocítila obrovskou lehkost a několikrát jsem byla sama na sebe naštvaná.  Prožívala jsem hlubokou samotu, ale když jsem se chtěla vyčůrat vždy byl nablízku nějaký turista s foťákem.

Doklepala jsem to. Doslova. Poslední hodinu už jsem jen nehnutě ležela v hamace, bez síly, bez motivace, bez termoregulace. První tři týdny po tomhle zážitku jsem všem tvrdila: „Už nikdy!“ . Ale asi si to zopakuji. Ono časem vzpomínky růžoví, a tak mi to teď už nepřipadá tak hrozné. Ale hlavně v té samotě vidí člověk věci nějak jasněji. Vidí svou zbytečnou starost, strach a bezradnost. Ten pohled potřeboval měsíc, abych ho vstřebala. A už teď je mi jasné, že se budu chtít mrknout znovu.